37

Ještě několik dní po tom, co se mi Meifath svěřila o svém životě, se o mě starala. Odmítala mě pustit z postele, protože jsem podle ní nebyla dostatečně zdravá. Samozřejmě, že jsem se nejdříve snažila její péči odmítat. Ale po nějaké době jsem to musela vzdát. Nakonec, nebylo tak špatné, že se o mě celou dobu někdo staral. A Meifath při své péči byla strašně roztomilá. Takže to dopadlo tak, že jsem se nechala bez zbytečných řečí obsluhovat.

Jen jediná věc mě na tom všem mrzela. Miri mě za celou dobu nenavštívil. Byla jsem si jistá, že o mém stavu věděl, protože jsem ho slyšela mluvit s Meifath hned první den. Alespoň jsem si to myslela. Ale teď jsem o tom začínala pochybovat. Přesto celou dobu, co jsem byla v posteli, Meifath mě dostatečně zaměstnávala, takže jsem na Miriho skoro neměla čas myslet. Její péči, která zahrnovala výživná jídla a neustálé ujišťování, zda mě vážně nic nebolí, prokládala výklady o střílení z luku a také tipy, jak přežít ve volné přírodě. Zrovna tyto části jsem si užívala, ale zároveň si vše zapisovala do mého, již obsáhlého, imaginárního bločku.

A dnes konečně nastal ten den. Den, kdy mě Meifath propustí z postele. Sice se mělo jednat jenom o lehké prozkoušení toho, co jsem se naučila, přesto jsem byla nadšená z jakékoli činnosti. Naneštěstí, ještě před tím, než jsme se mohly pustit do cvičení, musely jsme vybrat nový luk, který bych mohla používat. Můj předešlý luk se nechal v lese ten den, kdy jsem se zhroutila. Podle Meifath, která ho šla hledat, ho pravděpodobně někdo odnesl nebo si ho rozebrala zvěř.

Když jsem se jí začala omlouvat za ztrátu jejího luku, začala mě ujišťovat, že jí luk chybět nebude. Dle jejího vlastního tvrzení jich měla dost a tento konkrétní stejně neměla ráda. Přesto jsem si nemohla nevšimnout lehké lítosti v jejích očí. A také její přesvědčování bylo až moc nápadné a já se nemohla zbavit pocitu, že jí ten luk přece jenom trochu chybět bude. Ale věděla jsem, že nemá smysl jí právě teď o něčem přesvědčovat.

Vybrat luk jsme šly do dílny. Bylo v ní spoustu nepořádku. Alespoň podle mě. Meifath vypadala jako že přesně ví, kde se co nachází. Dílna jí nejspíše sloužila jako místo, kde mohla vyrábět luky a šípy. A také se zdálo, že je to místo, kam nikoho nepouští. Všimla jsem si, že v koutě má malý prostor, kde byl stolek, květiny a další okrasné věci. Zdálo se to jako ideální místo na odpočinek, ale nechtěla jsem jí to tu moc vykoukat, proto jsem svůj pohled hned přemístila zase jinam. Byla jsem poctěná, že mě sem pustila. I když jsem si to skoro vydupala. Prostě jsem nechtěla, aby všechny luky nosila ke mně do pokoje.

Zkoušení luku bylo velmi zajímavé. Meifath na mě prostřídala několik luků. Vždy mi ho chvilku nechala v ruce, vyzkoušela jsem nátah a v následuj��cím momentě, mi ho sebrala a nahradila ho jiným. Zaznamenávala jsem jenom nepatrné změny, přesto se zdálo, že přesně o tyhle maličkosti Meifath jde, proto jsem se jí plně podřídila a nechala jí dělat, co zrovna chtěla.

Netrvalo to tak dlouho a v ruce mi přistál luk, který u mě vydržel mnohem déle, než ostatní. Už vzhledem se lišil. Byl černý a rukojeť měl obalenou kůží. Taktéž černou. Byl lehký a už po prvním nátahu jsem byla překvapena. Bylo to poměrně snadné a do ruky mi padnul mnohem lépe, než můj předchozí. Věděla jsem, že tenhle luk se mi zalíbil, proto jsem se zvědavě podívala na Meifath. Její pohled byl ještě chvíli zamyšlený, ale poté nadšeně kývla. „Tenhle je prozatím perfektní. Je to převážně začátečnický luk a má malý dostřel. Možná něco kolem třiceti až čtyřiceti metrů. Ale jsem si jistá, že ti bude vyhovovat. Jdeme!" S tímto rozkazem si to nadšeně vykročila do nové závěje sněhu, která se stihla přes noc utvořit a stále se zvětšovala v důsledku neustálého sněžení.

Meifath neuvěřitelně rychlým krokem zamířila k terčům, které jsem používala svůj první den výcviku. Já se za ní velmi nešetrně brodila sněhem ve stopách, které mi vyšlapala. Tohle byla jedna z chvil, kdy jsem si uvědomovala svojí výšku. Zatímco Meifath měla sníh kousek nad kotníky, já ho měla asi do půlky lýtek. Proto, i když jsem chodila ve stopách Meifath, byla jsem značně pomalejší. Z části taky proto, že její stopy byly vzdáleny strašně daleko od sebe. Zatímco Meifath došla na stanoviště, od kterého jsem měla střílet, já byla stále v půlce cesty.

Teprve zde si Meifath všimnula, že jí nenásleduji tak těsně, jak si zprvu myslela. Zdálo se, že mě chce okřiknout, ale když jsem jí předvedla ukázkový pád hlavou napřed, zdálo se, že si to rozmyslela. Místo toho se začala velmi hlasitě smát. V momentě, kdy se mi podařilo dostat se alespoň do sedu, Meifath již byla u mě a pomáhala mi na nohy. Za neustálého smíchu. Ovšem místo toho, aby mě nechala stát na zemi, vyšvihla si mě do náruče a nevšímaje si mých protestů zamířila k terčům.

Znovu mi vše o střílení vysvětlila a poté mi nechala volný prostor. Moje první střela se nepodařila, protože jsem nevěděla, jak bych měla z nového luku střílet. Na chvíli jsem byla vyděšená, že nakonec novější luk mi moc nepomůže, ovšem při třetí střele mě to přešlo. Byl to úplně jiný pocit. Šíp vždy vyletěl z luku neuvěřitelnou rychlostí a dokonce jsem se většinou trefila do terče. Dokonce i Meifath za mnou v tichosti přihlížela. Ozvala se, až jsem vystřílela celý toulec: „Ještě to bude chtít dopilovat, ale tohle půjde. Do konce zimy by ses měla naučit obstojně střílet. Pokud u mě budeš chtít zůstat i po tom, nebude mi vadit přiučit tě něčemu navíc, ale to už bude na tobě. Každopádně bychom se teď měly odebrat zpátky domu. Počasí se zhoršuje."

Jen co domluvila, upřela jsem svůj pohled na oblohu. Byla pokryta šedými mraky, ze kterých se vytrvale snášely na zem sněhové vločky. Vítr se začal zvedat, takže vločky na nás začaly útočit ještě urputněji než dříve. Proto jsem nijak neprotestovala, i když jsem chtěla ještě nějakou dobu cvičit. Svůj pohled, před tím než jsem se vydala za Meifath, jsem věnovala směrem k šermířům. Venku nikdo necvičil a v domě se začínalo svítit. Na chvíli mě ovládnul smutek nad tím, že nemám šanci Miriho ani vidět, natož si s ním promluvit. Ale nejspíše to budu muset nechat na jindy. V stále se zvětšujícím počtu sněhových vloček bylo velmi nepříjemné jenom ujít těch několik metrů za Meifath. Proto jsem se za ní okamžitě vydala, protože už teď byla značný kus přede mnou.