36

Meifath se na mě chvíli nerozhodně dívala. Mohla jsem vidět její uslzený, zamyšlený obličej, jak usilovně přemýšlí, zda mi to může říct. Poté si povzdechla a začala pomalu vyprávět: „Žila jsem ve velmi bohaté rodině. Už si přesně nepamatuji, kde jsme bydleli, ale nejspíše to bylo daleko odsud. Zrovna jsme slavili moje sedmé narozeniny. Moc věcí si z té doby už nepamatuji. Ale přesně si pamatuji moment, kdy můj strýc začal zabíjet celou moji rodinu." na chvíli se odmlčela a po tváři jí stekla slza. Přesto pokračovala. „Přímo přede mnou zabil moje rodiče. Zabil by i mně, kdyby mi sestra nepomohla. Stále si pamatuji ten pocit, když jsem viděla strýce celého od krve. Byla jsem vyděšená, znechucená a paralyzovaná strachem. Proto mě sestra vzala do náruče a pokusila se mě odnést co nejdále.

Částečně jsme měly štěstí, protože se za námi strýc nevydal hned. Nejdříve zabil zbytek rodiny a poté se za námi vydal. V tu dobu jsme byly už kus od našeho domova. Ale strýc našel koně a začal se k nám neuvěřitelnou rychlostí přibližovat. Sestra mě pustila a poručila mi, abych utíkala. V tu dobu už jsem byla schopná běžet, ale nechtěla jsem jí opustit." Meifath se na chvíli zastavila. Netlačila jsem na ní. Chápala jsem, jak to pro ni musí být těžké. Nejspíše si celou dobu kladla za vinu, co se stalo. Poté nabrala nový dech a pokračovala: „Slíbila mi, že se za mnou vydá. Že mě dožene. Proto jsem začala utíkat. Do teď nevím, proč jsem se vydala směrem od vesnice. Možná, že kdybych někoho přivolala na pomoc, tak by všechno bylo úplně jinak. Ale teď už nic nemůžu změnit. Když jsem běžela, jednou jsem se ohlédla dozadu. Moje sestra se za mě obětovala. Skočila pod koně. Viděla jsem, jak jí kopyto koně prorazilo lebku. Nejspíš byla na místě mrtvá. Kůň klopýtl a pravděpodobně si zlomil nohu. Možná se něco stalo i strýci. Každopádně mě již nepronásledoval. Nejspíše si myslel, že mu nemám jak uškodit, když mě nechá jít. A měl pravdu.

Poté jsem se několik dní jenom potloukala po lese. Byl to hluboký les a já jsem zabloudila. Protože jsem byla z bohaté rodiny, nikdy jsem v lese nebyla. Nebyla jsem zvyklá chodit nebo se nějak zašpinit. Ale jediné, na co jsem byla schopná myslet, byla krev a mrtvá těla mojí rodiny, které jsem viděla vždy, když jsem zavřela oči. Celou dobu, co jsem bloudila, jsem vůbec neodpočívala, nejedla. Neměla jsem potřebu něco takového dělat. Necítila jsem hlad, žízeň, únavu. Necítila jsem vůbec nic. Dokonce, i když jsem po několika dnech začínala pomalu umírat z nedostatku jídla, pití a odpočinku, nic jsem necítila. Bylo mi to jedno. Vzdala jsem se.

Zachránil mě jeden lovec, který v tu dobu chytal v lese zvěř. Jmenoval se Otar. Našel mě polomrtvou uprostřed lesa a ujal se mě. Stále si pamatuji, jak se ze mě snažil dostat, co se mi stalo. Nechtěla jsem mu to říct. Měla jsem pocit, že bych se s tím měla vypořádat sama. Nebo že by mi nevěřil. I přes to, že jsem stále odmítala jeho přítomnost, rozhodl se, že se o mě postará. Začali jsme spolu nějak přežívat. Ze začátku se zdálo, že spolu vůbec nenajdeme společnou řeč. Já odmítala být v jeho přítomnosti nebo se s ním jakkoli bavit a on neměl tušení, jak by se měl chovat k dítěti, protože jeho jediná dcera umřela spolu s jeho manželkou ve velmi útlém věku.

Postupem času, mě přestalo bavit, být pořád sama. Nemohla jsem pořádně spát, takže jsem byla pořád unavená. Ale když jsem byla s Otarem, začala jsem zapomínat na všechno, co se dělo. Proto jsem se zdržovala v jeho přítomnosti čím dál více. Začali jsme si nahrazovat lidi, kteří nám umřeli. Tak nějak jsem věděla, že vždy, když se mnou mluvil nebo se na mě usmíval, stále ve mně viděl jeho zesnulou dceru. Ale nevadilo mi to. I když jsem byla jenom náhrada, byla jsem r��da, že nejsem sama.

Několik let jsme cestovali po okolí. Lovili jsme zvěř a tak jsme přežívali. Za těch několik let jsem se naučila střílet z luku a další potřebné věci pro přežití. Když mi bylo čtrnáct, usadili jsme se v tomto městě. Otar byl moc starý a už pro něho nebylo tak lehké celou dobu cestovat. Začal vypomáhat všude, kde to šlo. Byla jsem stále moc mladá na to, abych mohla pracovat, proto jsem chodila chytat zvěř do lesa, abych nám obstarala obživu. Někdy v té době jsem se seznámila s Valvunem. Už v té době cvičil šermíře z okolí. Všimnul si mě jednou, když jsem se vracela z lovu. Zrovna v ten den byl velmi dobrý úlovek. Za velmi dobrou cenu si ode mě koupil zvěřinu a od té doby se stal mým stálým zákazníkem.

Po nějaké době jsem ho seznámila i s Otarem. Navzájem si porozuměli a stali se velmi dobrými kamarády. Otar viděl šanci v tomto kamarádství, proto začal reprezentovat nápad, aby se založila škola pro luči��tníky hned vedle jeho školy. Chtěl mě dosadit do role mistra, abych měla vynikající budoucnost plnou chvály a úcty. Nezajímalo ho, že o to nestojím. Nejspíše si plnil další sen, který chtěl splnit se svou dcerou. Valvun nějakou dobu váhal, ale postupem času se nechal přesvědčit.

Po tom, co se dostavěla budova, Otar zemřel. Neměla jsem žádný čas truchlit. O lukostřeleckou školu byl neuvěřitelný zájem. Byla jsem opravdu ráda, když jsem mohla vidět všechny ty mladé tváře natěšené na další cvičení. Šermířská a lukostřelecká škola měla velmi přátelské vztahy a často spolu cvičili."

Najednou se Meifath zastavila a v očích jí přeběhl stín. Byla to chvilka, ale byla jsem si jistá, že jsem ho viděla. Hned na to se vzpamatovala a dala se zase do vypravování: „Jedním z mých studentů byl i můj přítel. Když jsme se poznali, neviděla jsem v něm nic výjimečného, ale postupem času mě na něm začala přitahovat každá maličkost. Vlastně ani nevím, jak jsme se dali dohromady. Prostě se to stalo. V tu dobu jsem byla opravdu šťastná. Měla jsem milujícího přítele, Valvun mě ve všem podporoval a každým rokem se moje pověst rozrůstala, takže se ke mně chodilo učit čím dál víc lidí. Ale jednoho dne vše zmizelo.

Zrovna jsem byla s přítelem ve městě. Museli jsme nakoupit jídlo a materiál na luky s šípy. Byla to normální obchůzka, kterou jsme spolu dělali již nějakou dobu. Ale zrovna v ten den městem projížděl můj strýc. Od doby, kdy zabil mojí rodinu, uplynulo již deset let. Úplně jsem na něj zapomněla. Zapomněla jsem na to, co všechno udělal. Nechtěla jsem o něm nic zjišťovat. Uvědomuji si, jak jsem byla naivní. Tehdy jsme se potkali. Poznala jsem ho až moc pozdě. Bylo to chvíli před tím, než si mě také všimnul. Chtěla jsem začít utíkat, ale znovu mě ochromil strach a já jsem se nemohla pohnout.

Probudilo mě, až když ke mně strýc přišel s dýkou za zády. Nevšimla jsem si jí. Můj přítel na tom byl jinak. Začal mě tahat pryč, ale bylo už moc pozdě. Strýc se rozmáchnul dýkou, aby dokončil hřích, který začal před několika lety. Znovu selhal. Můj přítel přede mě skočil a dostal smrtelnou ránu. V záchvatu vzteku jsem strýce napadla a nedopatřením jsem ho zabila jeho vlastní dýkou. Hned jak jsem ho viděla ležet na zemi, vrhla jsem se za svojí láskou. Nemohla jsem pro něj nic udělat. Umíral mi v náručí a já ho mohla jenom sledovat.

S jeho tělem jsem se vydala k lesu. Chtěla jsem ho řádně pohřbít. Na ničem jiném mi v tu dobu nezáleželo. Když bylo jeho tělo pohřbeno, zůstala jsem v lese několik dní. Nechtěla jsem ho opustit, ale bylo mi jasné, že se musím vrátit a všem čelit. Ale čekalo na mě překvapení. V domě, který byl obvykle plný, bylo nyní prázdno. Vydala jsem se zjišťovat informace do města, kde mě zlynčovali. Pokládali mě za vraha. Nevěděli, proč mě napadnul vážený, bohatý pán. Pokusila jsem se bránit, ale nikdo mi nevěřil. Neměla jsem důkazy o tom, co se kdysi stalo. Jediný, kdo mi uvěřil, byl Valvun, ale ten se nechtěl míchat do cizích věcí. Nebo to shledal zbytečným. Bez důkazů by někdo bohatý jako můj strýc nešel usvědčit. I když si nejsem jistá, zda by to s důkazy šlo.

Ale na ničem takovém už nezáleželo. Můj strýc byl mrtvý. A umřel mojí rukou. Myslela jsem, že když se tímhle způsobem pomstím, budu se cítit alespoň trochu lépe. Ale nic se nezměnilo. Moje rodina a přítel se nevrátili mezi živé. Pocit viny nezmizel. A já byla znovu sama.

No a ty si můj první student od té doby. Chtěla jsem tě odsud nějak vystrkat, ale nemohla jsem to udělat přímo, protože jsem poté nechtěla čelit Valvunovi. Ale nějak se mi to nepovedlo." Nervózně se zasmála. „ Promiň, nechtěla jsem tě tímhle otravovat. Prostě na to zapomeň. Skočím ti něco uvařit, prozatím by ses měla trochu vyspat."

Viděla jsem jak se Meifath přemlouvá, aby nezačala brečet. Bylo mi jasné, že pro ní musí být těžké o tomhle mluvit. Byla jsem jí neuvěřitelně vděčná, že se se mnou podělila o svůj příběh. V momentě, kdy se začala zvedat, jsem jí obejmula. Nic jsem neříkala. Slova nebyla třeba. Mlčky jsem přijímala všechny slzy, které mi kanuly na rameno. Byly to slzy smutku, hořkosti a zmařených snů.