39

Hned po jídle jsem se znovu pustila do výroby luku. Akorát s tím rozdílem, že mi Meifath vysvětlila, jak bych to měla správně udělat. Už při prvním kroku jsem pochopila, že jsem to celé dělala špatně. Kmen se měl nejdříve rozpůlit a poté pouze jednu půlku vytvarovat do požadovaného tvaru. Pak stačilo jenom udělat zářezy na obou stranách a nakonec se to muselo obrousit, abych se neporanila o třísky. Vypadalo to jednoduše. Když to dělala Meifath.

Sice jsem se tentokrát neporanila, ale zase mi to trvalo neuvěřitelně dlouho a určitě jsem u toho nevypadala tak elegantně jako Meifath. Ale hned, co jsem dokončila luk, mi to přestalo vadit. Když jsem před sebou měla luk, který jsem vyrobila, byla jsem nadšená. Právě jsem nemusela přemýšlet nad všemi chybami, které tam určitě byly. Jenom jsem si užívala ten pocit, že jsem dokázala něco vyrobit a nevypadalo to tak špatně. To, zda to poslouží svému účelu, se dozvím, až sníh trochu roztaje, ale do té doby jsem se mohla těšit ze svého úspěchu.

I když jsem věděla, že mi Meifath pravděpodobně zkazí moje nadšení, chtěla jsem se jí zeptat na názor. Ale když jsem se rozhlédla, nikde v místnosti nebyla. Proto jsem luk nechala na svém místě a šla se po ní podívat.

Našla jsem jí v kuchyni pomalu připravující večeři. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se do výroby luku zabrala tak moc, že jsem ani nezaznamenala její odchod. Hned jak jsem vešla, očekávala jsem, že si mě Meifath všimne, ale nijak na mě nereagovala. Pomalu jsem se k ní blížila, a když jsem si byla jistá, že v ruce nemá žádnou nebezpečnou věc, kterou by mohla poranit sebe nebo mě, upozornila jsem na sebe.

Meifath úlekem vykřikla a rychle se na mě otočila. Díky jejímu výkřiku jsem se také vylekala a klopýtla několik kroků dozadu. Mezi námi se rozhostilo ticho a chvíli jsme se na sebe jenom dívaly. „Naučila ses teleportovat, nebo jak se ti to podařilo?" řekla Meifath s nervózním smíchem a otočila se zpátky k vaření. Nevěděla jsem, co bych na to měla odpovědět, proto jsem se pouze neurčitě zasmála a více to nekomentovala. A nevypadalo to, že by Meifath požadovala odpověď, proto jsem se bez dalších slov odebrala ke stolu.

I po večeři jsem přemýšlela o tom, jak se Meifath chovala. Bylo zvláštní, že si mě nevšimnula hned. Nebo o tom možná až moc přemýšlím. Zatřásla jsem hlavou, abych nechala zbytečné myšlenky zmizet a soustředila jsem se na luk, který byl přede mnou. Vrátila jsem se do dílny, abych mohla ještě nějakou chvíli obdivovat svoje dílo. Vážně nevypadal tak špatně. Zkusila jsem ho natáhnout a všimnula jsem si, že má špatně nastavenou tětivu. Taky na některých místech nebyl dobroušený.

Nevím, jak dlouho jsem strávila v dílně drobnými úpravami luku, ale když jsem se znovu podívala z okna, byla už tma. Ještě jednou jsem luk zkontrolovala a poté odešla do svého pokoje. Snažila jsem se být co nejvíce potichu, protože Meifath spala již od večeře. Chtěla jsem ji jít zkontrolovat, protože se dnes chovala divně a nevypadala moc dobře, přesto jsem jí nechtěla budit tím, že bych vešla do jejího pokoje. Mezitím, co jsem zvažovala, zda se za ní opravdu nestavit, moje nohy mě zavedly před její dveře. Chvíli jsem před nimi nerozhodně stála, ale poté jsem začala odcházet. Nakonec jí nebudu rušit. Nejspíše je jenom ze všeho unavená. Nebudu to zbytečně hrotit.

S mým novým předsevzetím jsem již doopravdy šla do svého pokoje. I když jsem si to neuvědomovala, teď, když jsem byla u své postele, přemohla mě únava. Celý den mě neuvěřitelně zmohl. Chtěla jsem si jít hned lehnout, ale věděla jsem, že musím zkontrolovat ránu, která celou dobu odpočívala pod obvazem.

Opatrně jsem ho odmotala a zranění zkontrolovala. Kolem něj bylo spoustu zaschlé krve, ale sama rána už nekrvácela, proto jsem se rozhodnula obvaz si přes noc již nedávat. Chtěla jsem z obvazu dostat svojí krev, protože bych její barvu pravděpodobně nevysvětlila. Opatrně jsem otevřela dveře od svého pokoje a vyhlédla ven, jenom pro jistotu, jestli se Meifath nevzbudila. Po celém domě bylo ticho a tma, takže jsem se vydala do koupelny. Nikdy bych nevěřila, že vydrhnout trochu krve z nějaké látky dá tolik práce.

Ráno jsem se vzbudila krásně vyspaná, přesto se mi z postele nechtělo vylézat. I pod peřinou jsem cítila chlad v místnosti, který mě odrazoval od vstávání ze všeho nejvíce. Vlastně se mi nechtělo dělat vůbec nic. Připadala jsem si jako bych od Meifath přebrala její včerejší náladu. Neznělo vůbec špatně prostě jenom ležet celý den v posteli a nic nedělat. A vlastně proč bych nemohla? Sice bych možná měla s konečnou platností dodělat luk, měla bych se najíst a nebo jenom najít Meifath. Ale to bylo moc práce. Byla jsem unavená.

Už jsem skoro usnula, když dovnitř vtrhnula Meifath a plná energie se mě snažila dostat z postele. Nejspíše jsme si svoje nálady vážně vyměnily. Právě obdivuji Meifath, že včera dokázala normálně fungovat, ale obávám se, že já tolik disciplíny nemám, takže se jí nepovede dostat mě z postele. Možná, kdyby se hodně snažila, nebo by mě třeba pop- "ÁÁaá"

Nikdy jsem nevylezla z postele stejně rychle jako teď. Spíše řečeno jsem z ní vypadla. Když Meifath odešla z mého pokoje vážně jsem si myslela, že mě nechá ještě chvíli spát. A ne že přinese studenou vodu, kterou mě polije. Šokovaně jsem se na ní dívala. Něco takového jsem rozhodně nečekala. Meifath to ale muselo přijít strašně vtipné. Smála se na celé kolo a celá šťastná ještě prohlásila: "Mám celkem zkušenosti s buzením spáčů, takže pokud si to budeš chtít ještě někdy zopakovat, stačí říct." a s touto nabídkou celá nadšená vyhopsala z pokoje.

Zatímco já promočená a stále na zemi přemýšlela nad nejlepší pomstou. Ovšem nakonec jsem musela přiznat, že se nechci dostat do války s Meifath. Nechtěla bych zažít něco horšího, než mi udělala teď. Už teď jsem byla v její moci více než jsem chtěla. A stále jsem nemohla nijak utéct. Možná bych jí k sobě neměla pouštět tak blízko. Nechci jí ublížit, ale ani nechci, aby mi ublížila.