21

Spokojeně jsem si to vykračovala ulicí. Nevím jak, ale Kiirionovi se podařilo toho starého muže, Noye, přemluvit a od zítra u něj mohu nastoupit. Sice mu budu pomáhat jenom s úklidem, ale to mi vůbec nevadilo. Pro mě to znamenalo, že budu moci být blízko zbraní a něco málo se s nimi naučit.

Kiirion vedle mě kráčel naprosto normálně a na tváři mu pohrával úsměv. Občas se na mě podíval, zakroutil hlavou nad mou nadšeností a znovu se díval na cestu. Vždy jsem vycítila, když se na mě podíval, přesto jsem to nedávala nijak najevo. Nesmí poznat, že jsem ostražitá. Proto jsem nasadila zářivý úsměv a na patě se otočila čelem k němu, takže jsem právě pokračovala v cestě pozpátku. „Kam půjdeme teď? Půjdeme se podívat na tu postel nebo půjdeme na nějaké hezké místo?" řekla jsem, co nejnadšeněji jsem dokázala. Kiirion se jenom pousmál a ukázal na nedalekou budovu, ke které hned zamířil. Podle štítku na budově jsem si domyslela, že nejdříve půjdeme vybrat postel. Rezignovaně jsem se za ním pustila. Ve skutečnosti jsem doufala, že dá přednost prohlídce města.

V obchodě bylo spoustu dřevěného nábytku. Nikdy jsem nic takového neviděla. Nechápala jsem, k čemu to lidé využijí. Je ho tady tolik, že by mohli zásobovat celé městečko a ještě by jim něco zbylo. Jenom jsem nad tím zavrtěla hlavou a následovala Kiiriona hlouběji do obchodu. Došli jsme až úplně dozadu, kde bylo pár postelí. Překvapeně jsem se na ně dívala. Žádná postel nebyla úplně stejná. Měly jinou velikost, délku, tvar, zdobení a barvu. Tady jsem dostala pocit, že lidi nikdy nepochopím. Buď byli velice šikovní a všechny ty věci vyráběli pro svoji zábavu, a aby se zdokonalili ve svém řemeslu. Nebo byli až moc chamtiví. Doufám, že to co nejdříve zjistím. Jsem si jistá, že to budu moct dobře využít.

Kiirion si s pomocí prodavače konečně vybral postel. Trvalo mu to neskutečně dlouho. Měla jsem dojem, že se hádal o ceně mnohem déle, než si vybíral samotnou postel. Konečně jsem měla pocit, že se domluvili, takže jsem se vydala ke dveřím, když jsem si v půli cesty uvědomila, že nemám tušení, jak by chtěl tu postel dopravit k sobě domu. Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak si to Kiirion naprosto klidným krokem míří ke mně. A žádnou postel nenesl. Alespoň jsem nic neviděla. Pokud lidé umí zmenšovat předměty, tak bych to chápala, ale i kdyby ten předmět zmenšil, tak by mu měla zůstat jeho váha. Byla jsem naprosto zmatená, proto v momentě, kdy jsme vyšli z obchodu, jednoduše jsem se Kiiriona zeptala. Sice se tvářil trochu překvapeně, že takto jednoduchou věc nevím, ale naštěstí se moc nevyptával. Nejspíše to svedl na moje zapomenuté vzpomínky. „Právě jsem zaplatil za postel, ale domluvil jsem se, že mi ji večer dovezou domu." pomalu mi vysvětloval, jako bych ho nebyla schopná pochopit, kdyby mluvil rychle. Nijak jsem na to ovšem nereagovala a už si do svého imaginárního bločku zapisovala další informace.

Chvíli jsme šli v tichosti, když jsem pozvedla hlavu, abych viděla na vrchol nedaleké budovy, která se zdála nejvyšší v městečku. Při tom jsem si všimla, že obloha je krásně modrá a bez mráčku, jako tomu bylo, když jsem se na ní podívala poprvé. Byla jsem trochu zklamaná. I když jsem se pečlivě dívala, nebe jsem neviděla. Bylo trochu zvláštní, že andělé mohou na Zem vidět, ale lidé ani neví, že něco jako nebe nebo andělé existují. Nejspíš. Z úst mi unikl tichý povzdech.

Kiirion si mé náhlé změny nálady všimnul a snažil se mě rozveselit: „Neměla bys takhle vzdychat, nebo ti bohyně Fortuna nedopřeje žádné štěstí." Nechápavě jsem se na něj podívala. Neměla jsem tušení, kdo by měla být bohyně Fortuna a proč by mi měla krást štěstí. Kiirion si všimnul mé nechápavosti, proto hned přispěchal s vysvětlením: „Fortuna je prastará bohyně z hory Olympu. Je to bohyně náhody a osudu, její personifikace je štěstí." Jenom jsem zamyšleně kývla hlavou. Vždy jsem si myslela, že je jednom jeden Bůh. Ale je pravda, že spousta andělů ho za svůj dlouhý život vůbec nepotkají. Proto nezní moc nereálně, že by mohlo existovat více bohů. Poté jsme v tichu vydali na obhlídku města. I když Kiirion normálně moc nemluvil, při naší procházce se rozpovídal a řekl mi o městečku spoustu informací.

Bylo již pozdě odpoledne, když jsme došli znovu ke Kiirionovi domu. I když je to malé městečko, jde tu dělat hodně věcí. Také tu je spoustu lidí, kteří někam pospíchají, v klidu se prochází nebo pouze stojí s nějakým svým známým na rohu ulice a v klidu si povídají. Když jsem lidi viděla poprvé, myslela jsem si, že jsou všichni úplně stejní a kromě vzhledu tu není žádná věc, kterou by se dali odlišovat. Po dnešním dni jsem zjistila, že každý člověk je jin��. Ale takovým zvláštním způsobem, který nejde popsat.

V klidu jsme seděli v kuchyni a probírali dnešní den, v první řadě práci, do které zítra poprvé půjdu. Z Kiirových řečí jsem začínala být nervózní. Zrovna v momentě, kdy jsem se chtěla přesunout na jiné téma, někdo zaklepal na dveře. Kiiri se zvednul a s tím, že nejspíš dorazila postel, odešel otevřít dveře. Vypadalo to, že se nemýlil. Ode dveří jsem zaslechla hlas muže, se kterým mluvil Kiiri v obchodě.

Nejdříve jsem si pohrávala s myšlenkou, že jim půjdu pomoct, ale potom jsem si to rozmyslela. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala s tou postelí vůbec hnout. Místo toho jsem se vydala do spižírny. I když jsme se na oběd stavili v hostinci, měla jsem znovu hlad. Až ve spižírně jsem si uvědomila, že i když některé věci vypadají jedle, nebyla jsem si jistá, jestli se dají jíst bez přípravy. S povzdechem jsem spižírnu zavřela a smířila se s tím, že si budu muset počkat, než Kiiri umístí novou postel na svoje místo.

Po nějaké době, kdy bylo slyšet pár nadávek a několik ran, které mě nechávali na pochybách, zda je postel stále ve svém původním stavu, se Kiiri dostavil do kuchyně, kterou jsem celou dobu okupovala. Ležela jsem s hlavou na stole a zrovna v momentě, kdy přišel do kuchyně, mi zakručelo v břiše. Stále mám trochu scvrklý žaludek z doby, kdy mě mučili, ale právě proto potřebuji menší porce a musím častěji jíst. Když Kiiri uslyšel kručení v mém žaludku, zasunul židli, na kterou si chtěl sednout, zpátky ke stolu a vydal se něco uvařit. Uprostřed cesty se zastavil a pomalu se otočil na mě. V očích měl rozverné plamínky a na tváři se mu usadil úsměv. „Co kdybych tě naučil vařit?"

Sice jsem z vaření měla nejdříve strach, ale když mi Kiiri pomáhal, nebyla možnost, že bych něco pokazila. Alespoň ne tak velká. Podle Kiiriho jsme vařili pouze jednoduchou rýžovou kaši, přesto jsem z toho měla neuvěřitelnou radost. Bylo strašně zajímavé pozorovat rýži, jak se ve vodě postupně zvětšuje. Něco takového jsme v nebi neměli. I když podle Kiiriova pohledu jsem poznala, že jsem tou rýží byla až moc fascinovaná. Přesto jsem si pro dnešek už rozhodla dát přestávku. Kdyby mi chtěl Kiiri ublížit, udělal by to už v době, kdy jsem v horečce prospala celý týden. A po celém dni, kdy jsem musela dávat pozor na všechny okolo sebe a pozorovat zvyky lidí, jsem byla strašně unavená.

Kiiri nám nabral do misek a opatrně je donesl ke stolu. Spořádaně jsem se posadila a čekala, než přijde i Kiiri. Mezitím jsem se na kaši nedůvěřivě dívala. Nevypadala tak rozdílně od kaše, kterou mi dávali v nebi v době mučení. Přesto jsem si byla vědoma toho, že kaše přede mnou krásně sladce voní a má úplně jinou konzistenci. Ze zírání na kaši mě probudil Kiiri, který zasedl naproti mně. Poté vzal do ruky lžíci a s přáním dobré chuti, se pustil do jídla. Následovala jsem jeho příkladu, ale dala jsem si na lžíci pouze trochu kaše a opatrně ochutnala. Byla vážně výborná. Byla sladká a krásně se na jazyku rozplývala. S nadšením jsem se pustila do zbytku kaše.

Spokojeně jsem se opírala o opěradlo židle a trochu odpočívala. Kiiri svojí kaši ještě nedojedl, takže jsem v tichu čekala, než dojí i svojí porci. Nebyla jsem si jistá, kam bych měla jít spát a židle mi prozatím stačila. A navíc jsem si nebyla jistá, zda bych i přes svoji únavu takto brzy usnula.

Kiiri dojedl svojí kaši a také se opřel o židli. „Chtěla bys jít už spát, nebo bych ti mohl něco ukázat?" řekl mi tajemně. Zvědavě jsem se něj podívala a všechna ospalost mě přešla. Na židli jsem se narovnala a ruce si položila na stůl, abych mu byla blíž a nic co řekne, mi neuniklo. Kiiri se mému počínání zasmál a zvedl se ze židle. Pokynul mi, abych ho následovala a vydal se směrem k zadní části domu, ve které jsem ještě nebyla.

Na konci chodby bylo malé schodiště. Vedlo vzhůru a na jeho konci byla dřevěná padací dvířka. Zatímco jsem si to tu prohlížela, Kiiri se dostal na schodiště a už měl otevřená dvířka. Rukou mi pokynul, abych se vydala za ním a sám se vytáhnul nejspíše na střechu. Já jsem ho mnohem opatrněji následovala. Když jsem se také snažila vytáhnout nahoru, Kiiri mi podal ruku a pomohl mi. Opravdu jsme byli na střeše. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Skvěle jsme viděli na celé město. V oknech bylo vidět světlo a díky tomu celé město zářilo v jinak tmavé krajině. Ze zvědavosti jsem se chtěla podívat na zem, abych zjistila, jak vysoko jsme. Byla to chyba.

Matně jsem vnímala, jak jsem se na chvíli nemohla soustředit na nic jiného, než na hloubku pod sebou. Úplně jsem ztuhla. Cítila jsem, jak se šok šíří celým mým tělem a zbavuje citu ve všech končetinách. Hned jak jsem si uvědomila, proč jsem v tomto stavu, pohled jsem se vším úsilím odvrátila a klopýtla o kousek dozadu. Bohužel střecha byla kvůli večerní rose vlhká, proto jsem při mém nejistém kroku uklouzla a začala padat. Nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. Byla jsem naprosto paralyzovaná strachem a nemohla jsem dělat vůbec nic.

Měla jsem štěstí, že mě Kiiri celou dobu sledoval a čekal na moji reakci. Když si všimnul, že jsem klopýtla, okamžitě mě chytil. Přitisknul si mě pevně k sobě do objetí a pevně mě stisknul. Díky jeho pevnému obětí jsem se přestala klepat, zrychlený dech zatím zmizet nechtěl. Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že padám do té hloubky pod sebou.

Až si byl Kiiri jistý, že jsem téměř v pořádku, trochu vyčítavě se mě zeptal, proč jsem mu neřekla, že se bojím výšek. Zmohla jsem se pouze na zavrtění hlavou a následně se mi podařilo, stále roztřeseným hlasem, vykoktat: „Já...Já to nevěděla." Poté jsem znovu položila svoji hlavu na na Kiiriho hruď. Uklidňovalo mě poslouchat jeho srdce, které bilo v uklidňujícím tempu. Chvíli bylo ticho, když mě Kiiri vzal do náručí. Zadržela jsem dech a pevně se ho chytila. Když Kiiri sledoval moje počínání, potichu mi zašeptal do ucha, abych zavřela oči. Poslušně jsem ho poslechla. Právě teď jsem odtud chtěla co nejdříve zmizet.

Cítila jsem, jak mě pokládá na něco tvrdého a následně si lehá vedle mě. Opatrně jsem znovu otevřela oči v domnění, že už nejsme na střeše. Mýlila jsem se. Ve skutečnosti jsme vedle sebe leželi na jeho střeše a dívali se na hodně světýlek nad sebou. Došlo mi, že to jsou všechna ta čísla, která jsem mohla vidět z nebe. „Nádhera, že? Někdy, když se mi večer ještě nechce spát, si jdu sem na střechu odpočinout. Neznám nic lepšího, než sledovat hvězdy v nočním tichu." vydechl vedle mě Kiiri s pohledem upřeným na nebe. Podívala jsem se stejným směrem jako on. Opravdu všechna ta světla vypadala úžasně, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že z nebe byl výhled mnohem hezčí.