16

Všichni členové Rady ke mně stále přistupovali. Až na Darela, nikdo neprojevil nějakou emoci, když jsem Ashriela shodila dolu. Naposledy jsem se podívala na Zemi. Stále vypadala úžasně. Vždy budu doufat, že nikdy nepřestane svítit.

Darel se ke mně dostal jako první. Škubnutím si mě otočil tak, abych stála naproti němu. Chytil mi ruce a počkal, než k němu dojdou i ostatní. Za celou dobu se na mě nepodíval. Toho jsem chtěla využít a zkusila jsem vyškubnout svoje ruce z jeho sevření. Podařilo se mi uvolnit jednu ruku, ale Darel okamžitě zareagoval a ruku mi zase chytnul. Tentokrát svoje sevření ještě zpevnil. Strašně to bolelo. Mezitím ke mně přišli i další archandělé a ruce mi chtěli zavázat provazem, který měli celou dobu u sebe. Nechtěla jsem jim to ulehčit. Proto jsem rukama různě uhýbala a dělala všechno pro to, aby to neměli tak lehké. Bohužel už při mém třetím pokusu mi pevně chytili moje předloktí. Stále jsem sebou různě házela, ale už mi to k ničemu nebylo.

Když mě chtěli vést za provaz, vysmekla jsem se jim a chtěla utéct. Jenže se mi podařilo o kousek provazu, který vedl od mých ruk, zakopnout. Chtěla jsem hned vstát, ale když jsem uviděla postavu, která stála schovaná o kousek dál, zarazila jsem se. Pořádně jsem na ni zaostřila a rozpoznala jsem Miriho. V první chvíli mě bodlo u srdce, že mi nejde pomoct, ale potom mi došlo, že by to nemělo smysl. Ani Miri by se nevypořádal s pěti archanděli. Tohle bylo nejlepší rozhodnutí, které mohl udělat.

Tahle moje nepozornost netrvala ani vteřinu, takže jsem pokračovala ve snaze o útěk, abych na Miriho nepřilákala pozornost. Vypadalo to, že si nikdo další Miriho nevšimnul. To byla jediná pozitivní věc, která na téhle situaci byla. Archandělům se společnými silami podařilo vyzvednout moje tělo zpět do stoje. Jeden z nich vzal za provaz, který jsem měla obmotaný kolem rukou, další dva si stoupli vedle mě, aby zajistili, že neuteču a další dva šli vzadu. Nenápadně jsem se rozhlédla kolem sebe a zhodnotila svoje šance na útěk. Byly nulové.

Provedli mě hlavní ulicí až k budově rady. Všichni se na nás dívali. Nejdřív jsem normálním andělům nevěnovala moc pozornosti. Potom jsem mezi nimi uviděla Amitiela. Díval se na mě se šokem v očích, tiskl se ke své matce, a když jsem se na něj podívala, schoval se ještě více. Ihned jsem sklopila hlavu, aby nikdo neviděl slzy, které se mi tlačily do očí. Sice jsem Amitiela dlouho neznala, ale jako první se mě přestal bát a také byl první, kdo mě přišel navštívit po tom, co mi otec dal domácí vězení. Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude tak moc vadit mít někoho, kdo se ve mně zklamal.

S hlavou stále sklopenou jsme došli až k budově Rady. I když jsme se na chvíli zastavili a slyšela jsem, jak se spolu otec s Darelem potichu baví, hlavu jsem nezvedala. Nechtěla jsem teď nikoho vidět. Mohla jsem jenom doufat, že mě zavřou do nějaké temné cely a nechají mě chvíli být.

Nakonec mě vážně strčili do nějaké cely bez oken. Vlastně by mě celkem zajímalo, kolik mají místností, kde mohou někoho věznit. Cela nepříjemně smrděla a ve vzduchu byla velká vlhkost. Povzdechla jsem si. Mělo mi být jasné, že mi nedají krásně uklizenou místnost jako odměnu za to, že jsem utekla. Pár kroky jsem přešla místnost a opatrně si sedla do rohu, který vypadal relativně čistě. Slyšela jsem z venku hluk, ale nebyla jsem schopná ho pořádně vnímat. Musela jsem pořád myslet na Amitiela a jeho vyčítavý pohled. Vždy, když jsem se pokusila myslet na něco jiného, okamžitě se našla nějaké věc, která mi připomněla Amitiela, takže jsem byla zase na začátku.

Cukla jsem sebou, když jsem uslyšela otevírání dveří. Byla jsem až moc zabraná ve svých myšlenkách, takže jsem nevěděla, kolik času uběhlo. Dovnitř vešel Anael a rukou mi pokynul, abych p��išla k němu. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou zůstat sedět a čekat co udělá. Když jsem si všimnula nože u jeho pasu, svůj názor jsem změnila a hned se zvednula. Pomalu jsem k němu došla a chvíli čekala, co se bude dít. Znovu mi zavázal ruce provazem. Tentokrát jsem se ani nebránila. Neměla jsem tušení, kde jsem a kde všude jsou rozmístěni archandělové nebo andělové. Byla jsem schopná přiznat si, kdy bych měla vzdorovat a kdy je pro mě bezpečnější zůstat v klidu.

Vedl mě ven jinou cestou, než jsme přišli. Zvědavě jsem se rozhlížela na všechny strany a pokoušela se všechno zapamatovat. Možná právě teď nemá cenu utíkat, ale nemůžu vědět, kdy se sem zase dostanu. Před námi se objevily schody, které vedly nahoru. Vyšli jsme po nich a před námi se objevilo vyklizené prostranství. Úplně na konci stála celá Rada kromě Ashriela a Anaela, který mě právě vedl. Po stranách stáli andělové, kteří se přišli podívat na vykonání trestu. Nechápavě jsem se na všechny dívala. Vykonávání trestů nebylo nikdy veřejné. Při svém překvapení jsem se na chvíli zastavila a dívala se na všechny kolem. K pohybu mě znovu donutil až provaz uvázaný na mém zápěstí.

Byla jsem dovedena k Radě. Anael mě přiměl kleknout si na kolena, takže když jsem se chtěla podívat někomu z rady do tváře, musela jsem pozvednout hlavu a oni na mě celou dobu shlíželi. Otec postoupil o krok blíž ke mně a začal mluvit jasným hlasem, aby byl slyšet přes celé prostranství: „Děkuji, že jste se tu všichni sešli, abychom mohli všichni společně vyřešit hřích mé dcery." dramaticky si povzdechl a zarmouceným hlasem pokračoval: „Spolčila se s démonem a plánovala svrhnout nebe." Davem to zašumělo. Všichni přítomní andělé si mezi sebou začali vyměňovat názory. Otec chvíli počkal a poté chtěl dav utišit. Před tím, než to stihnul udělat, z davu se vynořil Amitiel a svým křikem v��echny utišil.

„Tomu nevěřím! Aranis by nic takového neudělala." zakřičel na celé prostranství. Všichni se na něj podívali a všude se rozhostilo ticho. Zvědavě jsem se podívala na otce a jeho reakci. V jeho očích byl vidět vztek. Věděla jsem, že pokud něco neudělám, stane se něco i Amitielovi. Chvíli jsem přemýšlela, co bych mohla udělat, abych ho ochránila bez toho, aby se poté musel někde skrývat. Hned mě to napadlo. Stačí, když ho přesvědčím, že jsem vážně ta špatná. Potom už nebude stát při mně a nic se mu nestane.

Zvedla jsem se z kleku a otočila se k otci zády, takže jsem teď stála všem andělům čelem. Když jsem si byla jistá, že mě všichni sledují, rozesmála jsem se a nasadila pohrdavý výraz. „Jak naivní dítě. Vážně si myslíš, že jsem tak hodná?" Znovu jsem se zasmála a při tom sklopila hlavu. Bolelo mě něco takového říkat, protože jsem zase viděla Amitielův ublížený výraz. Ale je to pro jeho dobro. Hlavu jsem zase povýšenecky zvedla a pokračovala jistějším hlasem: „Démoni jsou mnohem lepší na rozdíl od vás andělů. Když svrhneme nebe, všechno bude mnohem lepší. Na Zemi zavládne zmatek a všichni lidé se navzájem pozabíjí. Poté už nezbude nikdo, kdo by démonům bránil v tom, aby žili podle toho, jak chtějí. Nezní to úžasně?" ukončila jsem svůj proslov s dalším šíleným smíchem. Nevěděla jsem, jestli to na ně zapůsobilo nebo jestli jsem Amitiela přesvědčila. Ale teď jsem nemohla zkoumat reakce všech andělů, aby něco nepoznali. Hned jsem se otočila na otce a s pohrdavým úsměvem čekala na svůj rozsudek. Věděla jsem, že když jsem se teď oficiálně přiznala, nic jim nebrání v tom mě odsoudit naprosto k čemukoli. Přesto představa, že jsem zachránila anděla, který stál až do konce za mnou, mě přiměla ničeho nelitovat.

Po mém prohlášení nastalo hrobové ticho. Jako první se probudila Rada. Nějací dva archandělé se ke mně přiblížili a donutili mě zase si kleknout na kolena. Otec zase začal svým zvučným hlasem předkládat moje zločiny a velmi zdůrazňoval moje přiznání. Vnímala jsem ho jenom okrajově a čekala, až domluví. I přes to, že jsem si nebyla jistá, co přesně říkal nebo z čeho mě obviňoval, poslední větu si budu pamatovat navždy: „...Proto je odsouzena k vyhnanství."