12

„Nechtě mě být! To bolí." vzlykala jsem, vždy když se do mě zabořili čepel nože. Už jsem to nemohla vydržet. I když jsem si sama sobě slíbila, že nebudu prosit, aby toho nechali, nevydržela jsem to. Nevím, jak je to dlouho, ale celou dobu jsem přes oči měla černou pásku. Potřebovala jsem vidět. Cokoli. Naštěstí mi bolest trochu pomáhala se z toho nezbláznit, i když si nejsem jistá, jestli se dřív zblázním z bolesti nebo z té věčné tmy. „Prosí~m" snažila jsem se je obměkčit, ale oni se mému pokusu jenom zasmáli. Jako vždy.

Byla jsem už ochraptělá a nemohla jsem pořádně mluvit. I přes to si se mnou jeden z Rady povídal a já mu musela odpovídat. Černou pásku jsem měla už dávno promáčenou slzami a hlas se mi třepal. To jim nebránilo, aby se mnou mluvili nebo mi dál ubližovali. Zrovna se mnou mluvil Anael. Neřekli mi svoje jména. Přiřadila jsem jim jména sama, podle hlasu, způsobu mluvy a tématech, o kterých se se mnou bavili. „Takže půjdeme znovu počítat nebo si chceš povídat?" Jako jediný mi dává na výběr. I přes to se mu odpovědi nedostalo. Zabodli do mě nůž hlouběji než obvykle. Strašně to bolelo. Zaječela jsem. Při tom mi přeskočil hlas, moc jsem si toho nevšímala. Snažila jsem se vydýchat bolest. I když jsem pořádně neslyšela, protože jsem měla pocit jako bych byla pod vodou, matně jsem vnímala Anaelův uklidňující hlas. Nebyla jsem schopná pořádně vnímat. Věděla jsem, že za chvíli upadnu do bezvědomí. Vždy, když přichází, cítím se jako bych měla vodu v uších, slyšela jsem šum jakoby z velké dálky, také se mi strašně motala hlava jako bych byla na nějakém nebezpečném kolotoči a každou chvíli hrozilo, že spadnu, kvůli špatné rovnováze. Moje zastřená mysl nechtěla vnímat, že sedím připoutaná na židli. Byla jsem si jistá, že padám.

Najednou jsem cítila něco chladného na jedné z mých ran. Nebyla jsem si jistá, na které z nich. Pořádně jsem necítila svoje tělo, ale chladná věc mě pomalu dostávala ze zajetí, ze kterého bych se sama nedostala. Znovu jsem začala vnímat jejich hlasy. Zněly naštvaně: „Neříkal jsem ti, že jí nesmíme zabít, ty idiote?! Tohle bylo moc hluboký!" uslyšela jsem křičet nejspíš svého otce. Nebyla jsem si jistá, stále jsem měla pocit, že hlas přichází z neuvěřitelné dálky. Cukla jsem sebou. Měla jsem dojem, že jsem zaslechla, jak někdo dostal facku. Ale neměla jsem pocit, že patřila mně.

Najednou jsem zase normálně cítila. Znovu jsem byla plně při vědomí. Hlasy kolem mě přes sebe něco neuvěřitelně hlasitě křičely, nebyla jsem schopna rozpoznat, co říkají. Cítila jsem, jak mi někdo obvazuje nejčerstvější ránu a stále mám něco studeného na čele. Naštvané hlasy pomalu utichaly. Nevím, jestli odešli nebo jenom zůstali stát a sledovali, co se bude dít. Jejich péče o mé tělo, byla mnohem jemnější než normálně. Vždy jim šlo jenom o to mě ošetřit. To jak šetrně to dělali, už šlo mimo ně.

Už uplynula nějaké doba, od doby, kdy odešli. Byli tu kratší dobu než obvykle. Nebyla jsem tak moc unavená jako normálně, proto jsem si mohla udělat chvilku na přemýšlení. Nemyslela jsem si, že bych mohla utéct. Měla jsem dořezané zápěstí i kotníky kvůli provazům, které mě držely u židle. Nejsem si jistá, jestli můžu normálně stát, natož chodit. „Zajímalo by mě, jak dlouho tady jsem. Jak se vlastně mají Miri a ostatní. Zkusil mě Miri, alespoň jednou navštívit? Byl moc překvapený, když mě nenašel? Možná dostal strach." dokončila jsem s jemným úsměvem na rtech. Od doby, co jsem tu, jsou toto moje nejoptimističtější myšlenky, které jsem tady za celou dobu měla. Nevím, kdy jsem si začala povídat sama pro sebe. Ale tak nějak mě to uklidňovalo. Možná proto, že jsem nepoznávala svůj ochraptělý hlas, měla jsem pocit, jakoby se mnou mluvil někdo jiný.

„Páni, takže ho vážně znáš." uslyšela jsem uštěpačný hlas blízko sebe. Leknutím jsem sebou cukla. Nečekala jsem, že tady někdo je. Když jsem si uvědomila význam věty, vyděsila jsem se. V mých popletených myšlenkách jsem se snažila najít informaci o tom, zda jsem jim řekla, že ho znám. Nebyla jsem schopná si na cokoli vzpomenout. A zmatek z toho, že v místnosti někdo byl, mi v tom moc nepomáhal. Najednou jsem ucítila sundávání pásky z mých očí. Hned jsem je otevřela, ale světlo v místnosti bylo moc jasné, proto jsem je musela zase zavřít. Po chvilce jsem je začala pomalu otevírat. Můj první pohled směřoval dopředu, kde stálo zrcadlo. Nevím, kdy ho tam stihli dát, ale když mi sundali pásku přes oči poprvé, určitě tam nebylo.

Nepoznávala jsem se ve svém odrazu. Měla jsem mastné, zakrvácené vlasy. Vůbec nešlo poznat, že byly kdysi bílé. Právě teď byly našedlé a slepené k sobě. Můj obličej byl oteklý od neustálých ran a pláče. Křídla, která by za mnou normálně majestátně vyčnívala, teď bych je nejraději schovala, jak jsem se za ně styděla. Většina mého peří byla vyškubaná, zbylá pírka byla zakrvácená a ztratila svůj lesk a upravenost. Šaty jsem měla na spoustě místech potrhané, že jsem byla ráda, že zakrývaly alespoň něco. Byla jsem ze sebe v šoku. Neumím si představit, kolik času jsem zde strávila, vzhledem k tomu, jak mě zřídili.

„Líbíš se sama sobě?" zasmál se nonšalantně otec. „Určitě ano, že? Jsi takhle neuvěřitelně krásná." přešel ke mně otec a vzal pramínek mých vlasů do svých dlaní. Při tom se dotknul mé tváře. Při jeho dotyku jsem se zachvěla. Nikdy se mi ničí dotek nehnusil více. Pohnula jsem hlavou, abych od něj byla co nejdál. „Jsi mnohem hezčí, než byla tvoje matka, víš? Je vidět, že jsi moje dcera." začal mě hladit po tváři. Chtěla jsem ho odstrčit nebo uhodit, cokoli. Jenže s přivázanýma rukama jsem toho moc nedokázala. S prosbou v očích jsem se podívala na ostatní archanděly, kteří stáli za otcem. Bylo jich pouze deset. Darel chyběl. Jsem si jistá, že on by mi pomohl. To, že tady není, znamená, že mě nemučil. Určitě. Věděla jsem, že moje touha po Darelově nevinně je naivní. Tak nějak jsem cítila, že on nese hlavní podíl na tom, jak jsem zkončila, ale přesto jsem proti němu nechtěla cítit nenávist. Nebo jsem spíše nemohla.

Nikdo z ostatních archandělů se nepohnul ze svého místa. Jen se se zvráceným potěšením koukali, jak se nade mnou otec rozplývá. Nechtěla jsem ho nechat dělat, cokoli se mu zlíbí, proto jsem se na něho rozkřikla: „Nech mě, co ode mě ještě chceš? Už jsem ti říkala, že o Mirim nic nevím. Jak dlouho mě tu chceš ještě držet. Stejně ti to k ničemu není." snažila jsem se ho přesvědčit. Hned, co jsem uviděla výraz v jeho očích, poznala jsem, že to bylo k ničemu. Od ostatních archandělů se mi dostalo škodolibého smíchu. Otec se ode mě s potěšením v očích oddálil.

„Že mi to k ničemu není?" hned se rozesmál. Byl to zlověstný smích. Naskákala mi z toho husí kůže. Tušila jsem, co se teď chystá říct, a věděla jsem, že tohle by archanděl, který vede nebe, cítit neměl. Nikdy se mi nikdo nehnusil více než můj otec. „Ani mi neuvěříš, jak moc jsem si to užíval. Bylo úžasné vidět, jak se snažíš prosit, jak brečíš, škemráš o pomoc, křičíš, ječíš a spoustu dalších krásných reakcí. Vážně, jsi mnohem lepší než tvoje matka. Nemůžu uvěřit, že jsem čekal tak dlouho, než jsem tě sem přivedl. Tvoje matka si překousla jazyk hned dva dny po tom, co jsme ji tu drželi. Ani neuvěříš, jak bylo těžké nechat její tělo zmizet." řekl s předstíranou lítostí v hlase a hned na to se šíleně rozesmál. Chtěla jsem se od něho odsunout, co nejdál to šlo, ale právě teď jsem se mohla jenom dívat na svého šíleného otce, jak se rozplývá nad vzpomínkou na moji mrtvou matku, kterou sám zabil.

Otcův smích přerušilo až otevírání dveří. Dveře byly za mnou, proto jsem neviděla, kdo přišel. I když otec vypadal nově příchozím potěšen. „Promiň tati, musel jsem si něco zařídit, ale už můžeme pokračovat." říkal Darel mezitím, co došel k našemu otci. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Takže tu taky byl a celou dobu mi ubližoval? A to ke mně ani jednou nepromluvil. Zděšení v mých očích zmizelo a vystřídalo ho zhnusení. Nebudu na archanděly plýtvat zbytečnými emocemi. Zaslouží se jenom opovrhování. Všichni by si zasloužili zmizet. Trpět stejně jako matka a kdokoli koho v této místnosti mučili. Kdokoli koho mučili kdekoli. „To už to chceš ukončit, tati?" zeptal se trochu se smutkem v hlase Darel.

„Samozřejmě. Držíme jí tu už něco přes měsíc. Andělům už její zmizení přijde podezřelé. Nebe není tak velké, jak se zdá. Necháme jí plně se zotavit, a potom jí postavíme před soud, kvůli styku s démonem. Máš důkazy, že?" obrátil se otec na Darela. Ten pouze přikývl a ukázal oblečení, které mi Miri daroval a nějaké pytlíčky. Otec si je s nadšením prohlédl a Darela pochválil. „To je úžasné. Pracuješ opravdu rychle." zasmál se a hned potom se obrátil na mě. Sdělil mi to stejné, co řekl Darelovi, o mé budoucnosti.. Nemínila jsem mu být vděčná. On si můj vděk nezaslouží. Ale byla jsem ráda, že mě konečně nechají být. Jediná věc, kterou jsem nechápala, byla, jaký trest bych mohla dostat. Jenom oblečení a několik pytlíků přece nemůžou dosvědčit, že je někdo démon. A i kdyby, nemají důkazy, že jsem o něčem věděla nebo, že jsem se s ním stýkala. I kdyby jim to stačilo, jaký trest mi můžou dát? Určitě to nebude horší než to, co mi dělal otec.