Kapitola 1.

Jako každý den jsem seděla ve škole. Nuda... A kdo že jsem? Jsem Kera, budoucí vládkyně celé této země a... Jsem mixka. Jak to myslím? Jsem přeměňovač s normální magií, ale zároveň přeměňovač s černou magií. Ve dne mám černé vlasy se zelenýma očima, po mém tátovi, a v noci mám bílé vlasy s modrýma očima, po mámě. Je mi 21. Už 16 let nemám mámu a nepoužívám magii. Přeměňuji se jen na vlka. Nic jiného neumím. Proč nepoužívám magii? Protože neumím kontrolovat uzdu obou magií. Nikdo mě nesmí naštvat, jinak je moje magie smrtelnou zbraní. Všichni si na mě ukazují. Nezapadám. Stejně jako nezapadala moje matka. Nic moc o ní nevím. Nikdo o ní nemluví. Prý to byla tragédie. Tak a teď k realitě. Je zrovna hodina přeměňování s tou nejlepší učitelkou. Ladiovou. Už je starší, ale je to rodinná přítelkyně a byla to strážkyně moji matky. Nevnímala jsem, ale uslyšela jsem svoje jméno.

Ladiová: Kero. Jak poznáme, jestli máme v přeměňování více zvířat?

Kera: Podle vlastností a podle intuicí. Pokud má někdo nějakého třeba orla, tak ho láká létat ve vzduchu. Pokud má někdo vlka, láká ho běhání v lese. Pokud má někdo delfína, láká ho voda.

Ladiová: Výborně.

A zase jsem odpoutala svou pozornost. Jak jinak. Po hodině jsme měli oběd a pak volno. Na obědě mě všichni úspěšně ignorovali a já za to byla ráda. Neměla jsem tady žádné, ale opravdu žádné kamarády. Podle mě je to zbytečné. Přežiješ den a pak utečeš do svého domova s přáteli. Avšak pak se stala nemilá věc. Kolem mě prošla jedna holka. Byla to vůdkyně jedné velmi nepříjemné bandy. Sedla si za mnou. Podívala jsem se na ni. Ona se na mě zašklebila.

Holka: Ahoj. Slyšela jsem o tobě spoustu věcí. Třeba, že tě nesmíme naštvat...

Kera: Sklapni.

Holka: Oh... Nemáš mě ráda. Ale mě to vlastně nevadí, Kero. Já jsem Diana a teď ti něco řeknu. Ty o své matce vůbec nic nevíš, že? Já ale ano.

Zbystřila jsem. Že bych se konečně dozvěděla něco o své matce?

Diana: Víš, proč tehdy skočila? Protože to byla kurva a tvůj otec ji znásilňoval a tys jí byla na obtíž. Ušetřila si práci.

Krev ve mně začala vřít. Ona se smála. Sílou jsem bouchla do stolu a vstala jsem. Moje oči začaly zářit. A já věděla, že je zle. Moje magie se dostala ven. Okamžitě jsem s černou magií na ni zaútočila. Ona se vyhla a začala se smát ještě víc.

Diana: A nikdo tě nemá rád. Nikdo v tom tvým podělaným sídle! Jsi jen spratek! A víš, co se s tebou stane? Dopadneš jak tvoje hnusná matka!!!

A to už bylo moc. Nechala jsem se obalit černou magií a okamžitě jsem ji proti ní poslala. Zalekla se. Černá magie ji pálila na kůži. Doslova se škvařila zaživa. Někdo mě strhnul zpět. Uvědomila jsem si, co dělám a rychle jsem svou magii dala zpět do svého srdce. Byla jsem vyčerpaná. Nebyla jsem zvyklá na své schopnosti. Někdo mi pomohl vstát. Ta Diana byla celá od krve. Když jí učitelé zvedli, začala na mě řvát.

Diana: Ty zkurvená děvko! Zhnij v pekle jako tvoje matka!!!

Někdo mě pohladil po zádech. Ladiová.

Ladiová: Pojď...

A pomohla mi jít. Všichni se na mě dívali, jako na zrůdu. Byla jsem zrůda. Ladiová mě vyšetřila.

Ladiová: Jsi relativně v pořádku, jen jsi utrpěla šok. Nic to není.

Kera: Málem jsem ji zabila... Jsem zrůda...

Ladiová: Kero, tohle neříkej. Neměla tě provokovat. Byla to její chyba, ne tvoje.

Kera: Co když to příště dopadne hůř?

A žalostně jsem se na ni podívala.

Ladiová: Nedopadne. I tvoji mámu popichovali, ale ona to zvládla. I přes pár výbuchů.

S nadějí jsem se na ni podívala.

Ladiová: Ne. Nic ti neřeknu! Ani na to nemysli!

Se vztekem jsem si stoupla.

Kera: Ale proč??? Proč všichni ví víc, nežli já??? Byla to moje máma!!! Chci o ní něco vědět!!! Mám na to právo!!!

Znovu jsem ucítila černou magii.

Ladiová: Dost!!! Uklidni se.

Poslechla jsem ji. Znovu jsem se posadila.

Ladiová: Ještě nejsi připravena. Ano, máš na to právo, ale nejsi a to prostě připravena.

Kera: Je mi 21! Co víc chcete??? Tento rok na škole je můj poslední!!!

Ladiová: To, v jakém jsi ročníku nerozhoduje o tom, jestli jsi připravena nebo ne. To rozhoduje tvůj otec, teta Scar a Kalis a já. A my říkáme, že stále nejsi připravena. Smiř se s tím.

Pak se podívala z okna.

Ladiová: Tvůj otec je tu. Přijel pro tebe.

Kera: Neměl se obtěžovat. Chodit umím.

Ladiová: Kero, je to pro tvé dobro. Věř mi.

Prošla jsem kolem ní. Když jsem byla venku, můj otec mě chytil za ramena. Bolelo to.

Alex: Co sis myslela, huh??? Málem jsi tu holku zabila!!!

Kera: Říkala o mámě nehezké věci.

Alex: Tak to máš ignorovat! Nemůžu za tebe všechno žehlit!

Kera: Tak to nedělej. Nech mě v tom, když nemám mámu, která by mě bránila.

A zmlkl. Ukázal mi, ať jdu ke kočáru. Odmítla jsem a písknutím jsem přivolala svého koně. Ten okamžitě přiběhl. Byl to dárek k mým 18 narozeninám. Už je to 3letá holka. Jmenuje se Libertà. Jako volnost. Protože jedině, když na ní cválám lesem se cítím volná. Nasedla jsem na ni a pobídla jsem ji. Ze začátku jsem šla vedle otcova kočáru, ale pak jsem poslala myšlenku Libertě.

Kera: Naber rychlost a utečme spolu někam.

Libertà souhlasně zaržála a vyplnila moje přání. Okamžitě jsme se plnou rychlostí rozjely lesem. Smála jsem se. Konečně jsem volná. Takhle jsme blbnuly asi dvě hodiny. Pak jsem se tedy rozhodla se vrátit... Doma mě čekal proslov od mého otce. Nemám s ním moc dobrý vztah. Mezi služebnictvem se říká, že od té doby, co moje máma zemřela, se uzavřel do sebe. A i když má mě, nedokáže být šťastný. Byla jsem z toho smutná. Skoro jakoby mi dával matčinu smrt za vinu. Po jeho monologu jsem šla do svého pokoje, který byl ve věži. Chtěla jsem ho tam sama. Bylo to tam útulné a stranou všech... Ano, byla jsem introvert... Umyla jsem se a šla jsem spát...